I. část
Lincoln, červenec 1998
„Co to povídáte, vážený pane? To musí být přeci nějaký omyl!“ vyhrkl muž při pohledu na úhledně srovnanou hromádku papírů ležící před ním na dřevěném stole.
„Obávám se, že ne, pane Westwoode, kdepak omyl.“ Malý naducaný chlapík v lesklém černém obleku si přehodil vycházkovou hůl do druhé ruky a škodolibě se usmál od ucha k uchu. „Máte to tady jasně černé na bílém. Vůbec nic se s tím už nedá dělat, ale neberte si to tak. Musel jste přeci tušit, že to nemůže mít dlouhého trvání? A vůbec - pro vás jsem vážený pan hrabě von Longdorf.“
V očích Normana Westwooda se dosud mísil výraz zaskočení a nechápavosti zároveň. Přejel si rukou po čele a zadíval se na hraběte, který stál na opačné straně stolu, sotva krok před ním, a upřeně na něj hleděl se zlomyslným výrazem ve tváři. „Pořád nechápu, co to má vlastně znamenat,“ pronesl potichu.
„Jakže? Vy nechápete?“ otázal se mužík v obleku poklidným vítězným hlasem. „Pokusím se vám to tedy vysvětlit, je to velmi prosté. Podle těchto dokumentů mám nárok na celou vaši farmu včetně všech pozemků k ní náležících, což jak jistě víte, dělá několik pěkných hektarů půdy. Ještě než se mě zeptáte jak,“ zvedl masitou ruku, aby umlčel sedícího farmáře, který se už chystal k dalšímu zoufalému pokusu ho přerušit, „říkám předem, že se jedná o věc z právního hlediska naprosto v pořádku.“ Na chvíli se odmlčel a stále hlouběji se zabořoval pohledem do pana Westwooda neschopného cokoliv odpovědět. „Možná vám trochu osvěžím paměť, když se zmíním o vašem panu otci, který, budiž mu země lehká, už nežije. Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že nebylo v kraji člověka, který by nehrál poker s takovou vášní a zapálením, jako právě on. Hmm, nepochybně nějaký talent mít musel, ale každopádně při jedné ze svých her se vsadil právě o tuhle,“ pan von Longdorf se trochu znechuceně podíval po místnosti, „...farmu, jelikož zrovna neměl peníze do hry. Shodou okolností tenkrát hrál proti mému drahému otci. Docela určitě se pak uchýlil k falešnému způsobu hraní, protože je nad slunce jasnější, že pokud někdo celou noc prohrává, nemůže mu z ničeho nic začít padat dobrá karta a brát každou hru.“
„Můj otec nikdy falešně nehrál! Byl to poctivý člověk. Jak si vůbec můžete dovolit něco takového tvrdit?!“ ohradil se Norman dotčeným, až nepřirozeně vzteklým hlasem a pružně vyskočil ze židle.
„Upřímně pochybuji o jeho počestnosti, ale na tom už dnes nezáleží. Nicméně,“ hrabě významně poklepal holí na stoh papírů na stole, „už tehdy svou farmu vsadit nemohl, vlastně mu už ani zdaleka nepatřila. Měl totiž dluhy, které-“
„-Které vždy platil včas,“ skočil mu pan Westwood do řeči. „Ano, sám si pamatuji, jak všechno tady kolem musel dát do zástavy. Ale pokud jde o tuhle farmu, tu šel vyplatit-“
„-Až na druhý den, zcela správně,“ znovu se usmál hrabě. „Můj vážený pan otec se proto ještě oné noci, po hře, rozhodl vzít si, co mu právem patří - koupil si ji."
Farmář pomalu obešel stůl a zastavil se těsně před panem von Longdorfem s pohledem upřeným přímo do jeho malinkatých prasečích oček. Nadechl se a pokusil se ze všech sil promluvit klidným hlasem: „Ale ještě ten den, co byl náš majetek odkoupen zpět, musela přeci zastavárna vrátit vašemu otci veškeré peníze, kterými chtěl zaplatit za naše pozemky, takže mu nemohla vzniknout snad žádná škoda, ne?“ Ke konci již pociťoval, jak mu slábne hlas.
„Pche,“ hrabě mu opětoval pohled a pokusil se napřímit, jak nejvíc dovedl, „jenom proto, že se pán ze zastavárny znal se starým Westwoodem a nechtěl, aby pozemek připadl někomu cizímu. To je přeci nespravedlivé.“
„Podle dohody,“ Norman si začínal uvědomovat, že v něm narůstá čím dál větší vztek, „měl táta nějaký čas, aby dluh splatil, do té doby se o to nesměl nikdo jiný zajímat. A on to stihl včas. Váš otec neměl na nákup farmy sebemenší nárok.“
Malému chlapíkovi zlostně zasvítilo v očích. „Za peníze je možné cokoliv,“ zamumlal s posměvačným podtónem v hlase. „Tak či tak, soudce před pár dny uznal můj nárok na tenhle pozemek. V případě mého zájmu mám možnost si jej do konce července tohoto roku zakoupit, peníze samozřejmě dostanete.“ Ukázal obtloustlým prstem na papíry. „Jenom podepište a bude to vyřízené.“
„A když to neudělám? Bude nějaká jiná možnost?“ zeptal se pan Westwood poklesle.
Hrabě poznal svou převahu a pousmál se. „Pak si to tady stejně všechno přivlastním a vy nedostanete téměř nic, leda že by...“ odmlčel se a zamyšleně se díval na farmáře. V očích se mu náhle zajiskřilo. „...Leda že bychom si o vaši farmu zahráli! Nemusí jít přímo o poker, sám tuto hru nemám v oblibě, stačí jen pouhá sázka.“ Spokojeně si začal mnout ruce.
Norman Westwood se zadumaně zahleděl na prkennou podlahu a začal se škrábat na své udržované bradce. Tenhle nápad se mu ani trochu nelíbil, ale na druhou stranu neviděl žádnou jinou možnost, jak se z celé situace dostat. Usilovně přemýšlel. „Co třeba,“ ozval se po chvíli mlčení a trochu nejistě se podíval na pana von Longdorfa, „vsadit si na koně? Mám na mysli velký závod, který se již tradičně koná v tomhle městě. Je to opravdu významná událost,“ zdůraznil, když si povšiml pochybovačného výrazu ve tváři hraběte, „pro celý Lincoln.“
„Něco málo jsem o tom slyšel, ano,“ připustil hrabě, pokrčil rameny a mírně přikývl. „Vlastně jsem měl v plánu, že by se jej zúčastnily i mé dcery, aby zdejším lidem předvedly, jak se má správně jezdit,“ zlomyslně se na Normana zašklebil. „Dobrá, uděláme to takhle, i když nemáte sebemenší naději na výhru, pokud mé dcerunky závod pojedou. Zítra se zastavím a dohodneme se.“
Po těchto slovech se obrátil, narovnal si cylindr na hlavě a těžkopádným krokem vyšel z chalupy, aniž by se rozloučil. Farmář vyšel za ním ven a trochu zachmuřeně ho sledoval, jak pomalu sestupuje ze stráně dolů k obrovskému přepychovému autu, u něhož stálo několik mužů (též v oblecích) čekajících na svého zaměstnavatele. Ještě než vozidlo nastartovalo, přiblížil se k panu Westwoodovi od nedaleké ohrady s ovcemi vysoký chlapec v zabláceném pracovním oblečení a s podivně vyhlížejícím hnědým kovbojským kloboukem na hlavě, který jeho výšku ještě zdůrazňoval. Zastavil se těsně u něj a podíval se stejným směrem dolů z táhlého kopce.
„Ehm, stalo se něco, strýčku?“ zeptal se opatrným hlasem poté, co si prohlédl vážnou Normanovu tvář.
Muž se k němu obrátil a dobrotivě se usmál: „Obávám se, že nás čekají těžké dny, Richie. Sežeň, prosím tě, ostatní. Ať se tady, pokud to bude možné, večer sejdou. Musíme... musíme se poradit. Všechno se potom dozvíš, neboj se.“ Po celou dobu se snažil, aby jeho hlas zněl vyrovnaně a přirozeně, i když jeho synovec na první pohled dobře poznal, že něco není úplně v pořádku. „Klidně jdi, já už ten zbytek ovcí seženu dohromady sám.“
„Dobře, spolehni se. Pan Goodman i s Johnatanem jsou ještě na druhém konci pastvin, za řekou. Jistě se ale brzy vrátí. Půjdu tedy sehnat pana Johnsona a taky tátu.“ Mladík přikývl a vydal se rychlým krokem dolů po klikaté pěšině směrem k městu. Luxusní vůz mezitím už zmizel za horizontem. Postupně se začínalo smrákat a z otevřených dveří chalupy se ozvalo zvláštní hluboké rozechvělé houkání, jako by trochu utlumené.
„Nejspíš se blíží déšť,“ zamumlal si pan Westwood sám pro sebe a pousmál se. „To abych sebou hodil“. Naposledy se podíval za vzdalující se Richardovou siluetou a poté se rychle odebral směrem k ohradám.
**********
Tu noc se schylovalo k velikému lijáku. Vítr začínal nabírat na síle a obloha byla samý mrak. Ticho kolem stavení bylo přerušováno jen bečením ovcí, ozývajícího se zpoza dveří stodoly, zavřených na závoru. Také uvnitř vedlejší stáje stáli koně i s malým poníkem tiše a všichni tři naslouchali hukotu vichru zvenku. Zvláště zde, úplně nahoře na kopci za městem Lincoln, bylo někdy skoro až děsivé čekat na bouřku. Dnes se ale nikdo z přítomných o počasí ani v nejmenším nezajímal. Celá farma i s přilehlými pozemky byla pohroužena do tmy. Jediným světelným bodem se stalo okno chalupy
Uvnitř bylo skutečně živo. Kolem dlouhého stolu se zaoblenými hranami seděli čtyři muži a vedli spolu zanícený rozhovor. Slova se zrovna ujal nesmírně vysoký a statný chlap, s hnědými vlasy, z velké části již prošedivělými, a obrovským plnovousem, který ještě více dodával jeho vzhledu pocitu úcty.
„Říkám vám znovu,“ praštil velkou pěstí do stolu, „že je to celé nesmyl! Je přeci na hlavu sázet se o něco, co patří ve skutečnosti nám a zvláště, když o nějakou sázku ani sami nestojíme. Navrhuji, abychom dali vědět Robertovi. Ten si už jistě bude vědět rady a dokáže, že něco takového prostě není možné.“
„Vím, že to myslíš dobře, Riku,“ podíval se Norman na svého staršího bratra a pokračoval trochu rozechvělým hlasem, „ale než by sem tvůj syn přijel, bylo by už příliš pozdě. Navíc je zrovna, pokud se nepletu, na svatební cestě někde na jihu Francie a to mu přeci nemůžeme pokazit, ne kvůli něčemu takovému.“
Mohutný pan Westwood se zamračil. „Chceš tím snad říci, že všechno tohle tady,“ mávl svalnatou rukou kolem, „celá farma, jež patří naší rodině již po generace, není nic důležitého? Myslel jsem, bratříčku, že neexistuje nic, na čem by ti záleželo více.“ Po těchto slovech se pootočil na židli směrem k mladšímu bratrovi.
Norman otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale podsaditý muž světlých vlasů na druhé straně stolu ho předběhl: „My to přeci v žádném případě nebereme na lehkou váhu a stojím za Normem - tohle si prostě musíme vyřešit sami. Robert by nám jistě moc pomohl, ale zkrátka to teď nejde.“
„Máš teda nějaký lepší nápad, Steve? Jestli jo, tak sem s ním,“ obořil se vousáč na pana Goodmana. Než ten ale stačil zareagovat, ozval se chraplavým hlasem čtvrtý muž.
„Přátelé,“ usmál se laskavě drobný šedivý stařík na ostatní, „podle mýho názoru je právě čas trochu uklidnit situaci, dyž vás tak poslouchám.“ Červenolící starý pán se chopil poloplné láhve, která dosud stála na stole, systematicky odšrouboval uzávěr a strčil placatý narudlý nos do jejího hrdla. Párkrát nasál aroma linoucí se zevnitř, odborně pokýval hlavou a jal se nalévat tekutinu do skleniček. „Eště to nevyčichlo, ale měli byste si pospíšit, chlapci.“ Poté sáhl do náprsní kapsy, vytáhl ohmatanou fajfku a začal ji napěchovávat tabákem.
Ostatní muži přijali jeho nabídku s uctivou vděčností, i když sami tušili, že to nastalé situaci nijak neulehčí. V místnosti však byli ještě další dva chlapci, kteří celé debatě doposud mlčky naslouchali. Mladý Johnatan, syn pana Goodmana, seděl na posteli a zrovna se bavil tím, že malým nožem seškrabával bláto ze svých vysokých pracovních bot. Jeho pevné ruce při tom jen kmitaly. U okna, na které před chvílí začaly neoblomně bušit kapky deště, stál Richard, mladší syn obrovitého pana Westwooda, který po svém otci zdědil snad jen křestní jméno a z velké části i vzhled, tedy až na přirozenou sílu. Nezúčastněně se opíral o parapet a hleděl na dopis, jenž mu před večerem přišel soví poštou a který si četl již poněkolikáté, neustále s trochu zasněným výrazem ve tváři. Ačkoliv byli oba mladíci stejně staří, jejich životy si byly tolik vzdáleny.
„A to ještě nepočítám,“ začal trochu zastřeným hlasem strýček Norman, „že pan von Longdorf chce do toho závodu nasadit i své dcery. Nejspíš si musí být jejich vítězstvím zcela jistý, jinak by můj návrh okamžitě zavrhl.“
„Na tom něco bude, Norme,“ přitakal pan Goodman.
„Zatracený šlechtic, určitě je spojený se samotným Ďáblem,“ zamručel statný pan Westwood, kterému už Johnsonova domácí whisky začala lézt pomalu do hlavy. „Ať do smrti neopravím jediný vlak, jestli tomu tak není!“
Náhle padl Normanův pohled na prosklenou polici, v níž visely v řadě za sebou čtyři zlaté medaile. „A kdo říká, že nemůžeme udělat to samé?“ pronesl zadumaně.
„Co? Spojit se se Satanem?“ vyhrkl pobaveně jeho starší bratr a zakuckal se pálenkou.
„Už máš dost, Richarde. Náhodou - jeho nápad není vůbec k zahození,“ vložil se Goodman do hovoru a též se otočil směrem ke starému kusu nábytku.
„Taky mě to napadlo,“ přikývl stařík a dál spokojeně bafal ze své dobře napěchované fajfky. „Jen sem vám do toho nechtěl vstupovat... hmm, to mi připomíná, abych otevřel další láhev, co vy na to, chlapci?“
„A jak to chceš tedy provést, Norme?“ zeptal se pan Westwood, jako by Johnsonova slova přeslechl. „Snad si nepředstavuješ, že by...“ Poté se podíval z jednoho chlapce na druhého. Johnatan se už dávno přestal zabývat svou botou a dokonce i Richard zvedl pohled od dopisního papíru. Na okamžik nastalo v celé místnosti naprosté ticho, přerušované jen bitím dešťových kapek na okno.
„Co vy dva na to říkáte?“ zeptal se Norman a s nadějí v očích se podíval na svého synovce u okna. Johnatan však ani na chvíli nezaváhal a vyskočil z postele, jako by ho právě kousla. „To se ví, že pojedu,“ radoval se, „a abyste věděli, už dlouho jsem se těšil, až mi bude konečně patnáct a budu se moci zúčastnit. A pokud je v tom i sázka, o to to bude zajímavější.“
„Výborně,“ prohlásil vousatý pan Westwood a přihnul si z další nabízené Johnsonovy skleničky. „To bychom měli.“ Pan Goodman se spokojeně na svého syna usmál a taky se chopil sklenice.
„Ovšem,“ ozval se strýc Norman s povzbudivým výrazem ve tváři, „podle mého názoru by mohl jet i Richard, přeci jenom budou soupeřit proti dvěma von Longdorfovým dcerám. Bylo by to tedy z hlediska šancí vyrovnané.“
„To tedy nevím, jestli zrovna tohle k něčemu bude,“ zamrmal pan Westwood a trochu pochybovačně se zadíval na svého syna. Richard strčil opatrně dopisní papír do obálky a podíval se rozpačitě po ostatních.
„Pokud táta nebude proti..., tak to klidně můžu zkusit.“ Chlapec nejistě přikývl a přistoupil blíž ke stolu. „Ale obávám se..., že to asi vážně ničemu nepomůže,“ dodal a krátce blikl pohledem na Johnatana, který se s natěšeným výrazem v očích opíral jednou rukou o tátovu židli.
„Dobře,“ přikývl spokojeně Norman hlavou a obdařil svého synovce zářivým úsměvem. „Závod se koná už v neděli. Zítra se domluvím s tím ´hrabětem von Longdorfem´ a pak se uvidí, co dál.“ Následně všichni muži pozvedli své sklenice a ozvalo se hlasité cinknutí.
„Jen se nevostýchejte, chlapci,“ popichoval je starý Johnson zvesela, „mám toho doma eště spousty.“