II. část
Nový den s sebou přinesl i nová očekávání. Počasí se výrazně umoudřilo. Celé dopoledne pražilo na rozlehlý kraj pálivé červencové slunce a zázračnou rychlostí vysušovalo kaluže a velké zatopené prohlubně, které se v průběhu minulé noci utvořily v níže položených údolích. Jak se schylovalo k poledni, žár postupně nabýval stále více na síle. Na zelených pláních se všude kam až oko dohlédne, pásly ovce.
Norman Westwood s rukama nervózně zastrčenými v kapsách se opíral o dřevěný sloupek, který zčásti podpíral malou stříšku nad vchodem do chalupy. Na hlavě mu spočíval veliký klobouk, dokonale ladící s uhlově černou barvou jeho delších vlasů, stažených vzadu do copánku. Zcela výjimečně měl na sobě čisté neobnošené oblečení, v němž se dnes zjevně příliš dobře necítil. Napjatým pohledem patřil na bahnitou příjezdovou cestu táhnoucí se sem z města dole pod kopcem. Na chvíli mírně pootočil hlavu, aby se podíval kolem sebe po přilehlém hospodářství. O kousek dál se oba mladíci činili na opravě části ohrady, jejíž konstrukce byla přes noc poničena silným vichrem. Johnatan oběma rukama přidržoval zbrusu novou a dlouhou dřevěnou desku bez viditelných známek námahy, tiše si pobrukuje nějakou melodii, zatímco Richard se ji snažil za pomoci kladívka a několika hřebíků pevně připevnit ke kůlům. Starý Johnson právě přidával koním, kteří se pásli za stájí na volném prostranství porostlém vysokou trávou, oves a čerstvou vodu. Tíživé ticho bylo přerušováno pouze slabými údery kladiva a občasným zafrkáním některého z koní na druhé straně stavení. Náhle sebou Norman lehce trhl a znovu se pozorně zadíval před sebe. Na horizontu se postupně objevovalo zářivě stříbrné auto, narůstající hluk chodu motoru se (ač byl poměrně tichý) nedal přeslechnout. Pan Westwood se zhluboka nadechl, odlepil se od sloupku a pomalými kroky se vydal očekávaným přijíždějícím vstříc. Mezitím už luxusní vůz zastavil a začalo z něj postupně vystupovat několik lidí. Jako první se objevila kulaťoučká postava hraběte, opět oděného do dokonale ladícího obleku, tentokráte světle šedé barvy.
Když se setkali tváří v tvář na půli cesty, šibalsky se pousmál. „Jakpak se dnes máte, pane Westwoode? To byla ale včera ošklivá bouřka, viďte?“ Pan von Longdorf se s viditelně škodolibým výrazem podíval k poničeným ohradám, na nichž oba chlapci dosud pracovali.
„Ano, nebylo to nic příjemného,“ přikývl farmář, „ale to víte, my musíme počítat se vším. A děkuji za optání, máme se dobře.“ Norman se pokusil oplatit hraběti klidný úsměv. „U vás je určitě vše v pořádku?“
„Ach, jistě. Ale myslím, že bychom se mohli rovnou pustit do toho, kvůli čemu jsem sem musel znovu vážit cestu po té vaší nepohodlné silnici, dá-li se tomu ovšem tak říkat.“ Hrabě se jako by mimochodem ohlédl. „A nepřijel jsem sám.“
Strýc Norman se mu krátce podíval přes rameno, na chvíli přivřel oči a potom stočil vyrovnaný pohled zase zpět na šlechtice, spokojeně se opírajícího o svou vycházkovou hůl.
Před zaparkovaným autem stály dvě dívky, na první pohled jedna jako druhá. Ne, ony skutečně byly stejné, ukázková dvojčata. Avšak z jejich vzhledu bylo patrné, že se chce jedna od druhé odlišit. První z nich byla hubenější slečna trošku vyšší postavy a tmavých havraních vlasů, volně jí splývajících na zádech, které vytvářely až podivný kontrast s pobledlou tváří. Její sestra patřila přesně mezi ty, o kterých se dá tvrdit, že k nim byla příroda velmi štědrá. Její nápadně vyvinuté ženské rysy byly ještě více dokreslovány dlouhými zářivě blonďatými vlasy. Veliké oči s výraznými řasami a celkově dost namalovanou tváří jí dodávaly jakýsi nádech neodolatelnosti. Obě dívky tam stály, oblečeny v draze vypadajících šatech, které by člověk jen stěží mohl najít u jejich vrstevnic. Trochu opovržlivým až znechuceným výrazem si prohlížely dvorek farmy.
Když se Johnatanův pohled zatoulal jejich směrem, ztuhl jako přimražený a zůstal na ně upřeně hledět. Něco ho natolik vyvedlo z míry, že dočista zapomněl, co se děje kolem a upustil dlouhou desku. Richard bolestně sykl, jak mu těžké dřevo dopadlo na ruce.
„Ty vole, Richie, podívej se! Vidíš to, co já?“ řekl Johnatan zaujatým hlasem a dál upřeně civěl na obě mladé šlechtičny. „Není to něco úžasného, co říkáš?“ hlesl.
Jeho společník si ještě mnul bolavé prsty a zvedl pohled k výjezdu ze dvora. Hned poznal příčinu rozrušení jeho kumpána a sám taky zůstal na malou chvíli viset pohledem na hezkých vyšňořených dívkách. Náhle však ucítil zvláštní pocit. Jako by ho nějaká neviditelná ruka lehce popleskala po tváři, a tak se okamžitě odvrátil zpět a několikrát za sebou potřásl rychle hlavou. Zasněně se zahleděl na opačnou stranu, na stráň, kde se pásly ovce, a myšlenkami se přenesl několik mil daleko odtud... k někomu jinému. „Hmm,“ vypadlo z něj pouze.
Zatímco se Johnatan kochal pohledem, konverzace mezi Normanem Westwoodem a hrabětem von Longdorfem výrazně pokročila.
„Vy to tedy myslíte, zcela vážně?“ zeptal se trochu udiveně buclatý muž v obleku a neskrývaje své překvapení díval se tázavě na farmáře.
„Přesně tak, vážený pane,“ potvrdil Norman svůj předešlý výrok. Ze všech sil se snažil, udržet si poklidný hlas. „Bude to regulérní hra. Syn mého kamaráda a můj synovec proti vašim dvěma dcerám. Jak jsem řekl - kdo se z těch čtyř umístí výš, ten vyhraje. Nepůjde o vítězství v závodě jako takovém. Myslím, že je to spravedlivé a vyrovnané na obou stranách.“
„Vyrovnané říkáte?“ Hrabě se posměšně uchechtnul a do očí se mu zase vrátila jistota. „To sotva. Chcete snad říci, že támhle ti dva šupáci,“ posměšně ukázal velkým prstem k ohradě, „ti dva, že se mohou vyrovnat mým dcerám? Myslel jsem, že budete rozumný a vsadíte si alespoň na favorita, či jak tomu vy tady říkáte. Ale budiž,“ dodal rychle, když si povšiml vážného výrazu v hospodářově obličeji, „ať je po vašem. Stejně ale nemáte sebemenší naději, to vám říkám předem. Když vyhraji já, získám celou vaši farmu i všechny pozemky k ní patřící.“
„A když vyhrajeme my,“ odvětil Norman a nemohl nepostřehnout, jak jeho soupeři pobaveně zacukaly koutky úst, „zůstane všechno při starém, tak jak to má být a vy se vrátíte na své panství, tam, kam patříte.“
„Přijímám,“ odpověděl stroze hrabě bez sebemenšího zaváhání. „Takže - už teď se těším na neděli, pane Westwoode.“
Po těchto slovech si oba muži podali ruce a pevně je stiskli. Sázka byla tímto uzavřena a zpečetěna.
**********
Když se v podvečer hřmotný pan Westwood, unavený z práce, jelikož dnes bylo na nádraží mnohem více povinností než obvykle, dotrmácel na farmu a nechal si od svého mladšího bratra vylíčit výsledek dopolední návštěvy hraběte, výraz jeho tváře se rychle změnil. „Do neděle už moc času nezbývá,“ pravil zamyšleným hlasem, „a navíc se ani není možné předem připravit na náročnost tratě, protože ta se schválně drží v tajnosti, už to není jako za nás, Norme.“ Poté se odmlčel, opřel se oběma rukama o plot a zadíval se do dálky na zbývající skupinu ovcí, kterou se právě ostatní snažili nahnat ke stavení. Jakmile byla všechna zvířata bezpečně srovnaná v ohradě, stařík Johnson, který si vesele pokuřoval ze své oblíbené fajfky, zavřel pečlivě dřevěná dvířka na závoru.
Všichni přítomní se postupně připojili k bratrům Westwoodovým a též se unaveně začali opírat o ohradu, jeden vedle druhého. Dnešního dne si dávalo slunce obzvláště záležet. Zadumaný pohled pana Westwooda spočinul na obou chlapcích. „Myslím, že mě něco napadlo,“ zašeptal svému bratrovi a pousmál se. Norman na něj tázavě pohlédl, načež vousáč nenápadně kývl hlavou k prázdné láhvi, jež stála u studny. „Vím, že už teď nenaděláme žádné zázraky,“ pokračoval dál tiše, „zvlášť ne dnes, v pátek večer, ale přeci jen je zkusím trochu dostat do formy, trochu jinak, než jsou zvyklí.“
„Snad nechceš-“ zalapal potichu strýček.
„-Udělat přesně to, co si pro nás tenkrát připravil náš táta,“ usmál se hromotluk, „ano, přesně tak. Ale žádný strach, Norme, jim to neublíží.“
Než stačil udivený muž cokoliv říci, odlepil se pan Westwood od ohrady a namířil si to hezky zpříma k oběma chlapcům. „Hej, Richarde,“ houkl chraplavým hlasem ke svému synovi, „toho koně mi ještě neodváděj. Joeho dnes totiž čeká ještě jedna jízda. A vy dva se taky připravte, trochu si před spaním zaběháte!“ Hned nato se vydal ke studni, naplnil láhev až po okraj a když se o chvíli později vyšvihl do sedla, krátce s ní zamával. „Kdo mě chytí jako první,“ zvolal hlubokým hlasem, „může se napít, jinak už dnes nic nedostane!“ Po tomto hrozivém výroku obrátil dlouhán prudce vraníka a klusem se rozjel otevřenými vraty na louku, držíce úmyslně láhev v pokleslé ruce. I tak již dost unavení mladíci se na sebe velmi krátce zkoumavě podívali. Ten pohled netrval ani dvě vteřiny, protože když si Johnatan uvědomil situaci, bleskově vyrazil za vzdalujícím se jezdcem. Richard na chvíli zaváhal, ale poté se přeci jen pustil do pronásledování, ačkoliv měl již jeho otec značný náskok. Oči pana Goodmana, strýce Normana i starého Johnsona sledovaly pobaveně neobvyklé představení až do chvíle, než jim všechny tři pohybující se tmavé body zmizely z dohledu, někde v dálce travnatých pastvin.
Krajinu začínalo pomalu halit šero. Občas se z dálky ozval tlumený hlas a někdy i ďábelský smích pana Westwooda: „Pohněte, vy lenoši! Rychleji, rychleji! Vedle...!“