Kovbojův nářek

Docela zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. Vždy jsem byl přesvědčený, že psaní je mi věcí naprosto cizí a že jej budu využívat jen v nejnutnějších případech, jako je nucené vypracovávání esejí, posílání vzkazů či krátkých dopisů po sově a podobně. Jenže teď vidím, že přeci jen musím, ačkoliv mě k tomu vůbec nic a nikdo nenutí. Pouze něco uvnitř mi stále dokola našeptává, abych to udělal, přestože si to nikdy nikdo nepřečte a ani vlastně nesmí, když si to tak přeberu v hlavě. Mám tedy výhodu, že se nemusím ohlížet na pravopisné ani jiné chyby, na můj ohavný rukopis, dokonce se ani nemusím bát, že tento zápis (pokud to tak tedy vůbec mohu nazývat) nemusí vůbec dávat smysl, protože stejně zůstane u mě a já sám se postarám, aby nepadl nikomu jinému do rukou. Ještě si musím promyslet, co s ním nakonec provedu, ale na to bude času dost. Měl bych asi začít s pokusem převést své myšlenky a pocity konečně na papír. Tak pěkně popořádku a pomalu.

Ačkoliv od toho okamžiku uplynul již nějaký ten čas, stále se mi vrací na mysl a před oči, jako by se to odehrálo sotva před pár minutami. Neustále se ptám sám sebe, jestli je to jen jeden nekonečný sen a pojednou se probudím a vše bude v pořádku, že se nic z toho nestalo. Ne, nic takového. Vím až moc dobře, že je to skutečnost, skutečnost v nejdrsnějším slova smyslu. Nebudu se snažit si neustále tvořit nějaké iluze, už se bez nich obejdu a je to tak lepší. Pěkně si přiznat pravdu je důležité.

Ve skutečnosti jsem hned nepředpokládal, co měla Rosie v úmyslu, když mě oslovila a požádala, abych s ní odešel na nějaké klidné místo, kde bude jisto, že nás neposlouchá třetí pár uší. Samozřejmě, jak bych mohl něco takového předpovídat? Čekal bych různé věci, mám dobrou představivost a nikdy bych neřekl, že mě něco může zaskočit nějak zvlášť silně a tak naráz. Záhy jsem se o pár vteřin přesvědčil, že jsem se v očekávání mýlil. Jako když vás trefí dobře mířený indiánský šíp - ani jej neuslyšíte přiletět a už jej máte zaražený hluboko v hrudi, to v lepším případě. Ne, opravdu to bylo jako nečekaná střela od boku. Jenom jsem chvíli stál a civěl na ni, jestli jsem snad dobře slyšel. Z jejího výrazu jsem ale jasně mohl vyčíst, že nežertuje a vše je myšleno v největší vážnosti.

Nedokážu vůbec popsat, co se ve mně, během dejme tomu necelých tří vteřin, odehrálo. Jakoby mi přeletěl před očima celý život, ale především ta část, kterou jsem strávil s ní. Bylo tam naprosto všechno, nic nechybělo, nic nezmizelo. A já rázem spatřil nejen to všechno, co jsem udělal, ale hlavně a především to, co jsem neudělal a co jsem měl kdysi udělat. Docvaklo mi přesně to, o co patrně ona celou dobu usilovala, o co se snažila. Pocítil jsem neuvěřitelnou vinu, ale naráz jsem konečně viděl už jasně. Byl jsem si jistý, že bych na to časem přišel sám, ale to by mi musela dát ještě chviličku čas. Nicméně takhle to neovladatelně urychlila. Během těchto vteřin jsem se stihl také rozhodnout, co udělat, jak zareagovat. Samozřejmě jsem měl možnost padnout na kolena a slibovat opět „hory, doly, černý les“, jak se změním a podobně. Jenže... nepodtrhlo by to právě ještě více to její přesvědčení? Nevěřila by potom už jistojistě tomu, že se můžu někdy změnit a nevmetla by mi to navíc ještě do tváře? Ne, takhle jsem nemohl zareagovat. Ach, bylo to těžké, tak strašně moc těžké. Nikdy, ale opravdu nikdy v životě jsem se ještě nemusel tolik přetvařovat. Po tomhle jsem ale k vlastnímu údivu zjistil, že to umím dokonale, víc než dokonale když je potřeba. Bylo mi jasné, že má obratná odpověď byla zase překvapením pro ni. Bylo to ale třeba, i když mě to mrzí. Každé slovo, kterým jsem jen vysvětloval a v podstatě schvaloval její záměr, byla naprostá lež. Co jsem měl udělat? Být opět poraženým a zase v jejích očích vypadat jako slaboch? Ne, to rozhodně ne. Potřeboval jsem jí dokázat, že umím být i jiný a teď to moc dobře vím. Zbytek už popisovat nebudu, pamatuji si přesně, jak to skončilo.

Nalhával bych si, kdybych tvrdil, že to se mnou ani nehnulo. Ihned po opuštění koupelny se mi udělalo nepředstavitelně špatně a doslova mě bodalo v hrudi. Mohl jsem snad vyvrátit její záměr a přesvědčit ji, že to tak nemusí dopadnout? Pochybuji. Potvrdilo se jen, co mi vždycky říkal táta - pokud si něco žena umane, není možné jí to rozmluvit nebo přesvědčit o opaku. Stejně tak by i má reakce nemohla mít úspěch, ač by byla jakákoliv. Ve všech případech by to bylo v jejích očích špatně - slaboch nebo ješita? Člověk si jen může vybrat jako při loterii.

Netušil jsem však, že to ještě ani zdaleka nebylo všechno. Ještě téhož večera mi přišel dopis od mamky, že tátu zavřeli, jelikož vlak, který měl na starosti a který opravoval, vykolejil a podle mudlovských úřadů a zkoumání bylo potvrzeno zanedbání ze strany technika. Obětí na životech prý nebylo, nicméně mamce a i její skupině kouzelníků - terénních mudlovských pracovníků - bylo jasné, že za tím stojí kouzla. Údajně podezřívali partu nějakých vandalů, kteří se nudili, a tak se jednoduše rozhodli, že si procvičí své kouzelnické dovednosti na jedoucím, mudlovském vlaku, plném nevinných cestujících. To byla pro mě hned druhá těžká rána. Táta a ve vězení. On, který byl celý život zvyklý tvrdě pracovat a doslova dřít jako mezek na tom jeho nádraží a najednou je někde zadržený a nemůže se odtamtud ani hnout, vyjma vycházek. Matčin odbor prý pracuje na pátrání a usvědčení té zpropadené party vyvrhelů, aby pak mohli informovat a přesvědčit patřičné mudlovské úřady z jejich omylu. Dosud mi však nedošla další zpráva o pokračování a z toho soudím, že byli zatím neúspěšní.

Nechci tady popisovat a ani vzpomínat, v čem všem jsem se v průběhu následujících dní utápěl, na co jsem myslel. Připočtu-li k tomu ještě mé neúspěšné pátraní po nebohém kocourovi profesorky Fowler a ještě to, že kvůli mé nezodpovědnosti přišel jeden mladý chlapec, co má život před sebou, téměř o život, tak... prostě bylo toho příliš moc najednou.

Ani nevím, proč jsem se nakonec rozhodl vyzkoušet tu whisky na konci roku. Moc dobře jsem věděl, že tím zhola nic nevyřeším a ani za mák si nepomůžu. Snad jsem doufal, že se trochu uvolním, zaženu ubíjející myšlenky, ale napoprvé to samozřejmě nemohlo pomoci. Akorát jsem přidal starosti svým kamarádům, pokud mě oni za přítele ještě po tom všem považují.

I přesto, že se mi snad všichni snažili nabízet pomoc, včetně profesorky, slečny ošetřovatelky a dalších, skutečně nejvíce mi pomohl Devon - ano, ten Devon, s kterým jsem nikdy neprohodil moc slov. Pomohl mi tak moc, že o tom ani sám neví. Ještě předtím, než si mě zavolal, jsem byl už definitivně rozhodnutý, že si hodím mašli a nechám tento svět za sebou. Díky ti, Devone, že jsi byl tak pohotový, tohle ti nebudu moci nikdy vrátit ani kdybych se měl udřít!

Jednalo se jen o malou práci. Obyčejnou, prostou a ne ničím výjimečnou práci. Pomáhal jsem mu při zhotovování stavby ze sněhu pro jeho Terry a tolik moc mi to pomohlo. Uvědomil jsem si, že to je na zaplašení myšlenek nejlepší. A že takový jsem i já sám - musím něco dělat, něco, o čem vím, že je to užitečné, ať už pro někoho nebo jen všeobecně. Připomnělo mi to práci na farmě. O to větší byla má radost, když si mě zavolal znovu.

Věděl jsem, že musím a sám chci na sobě začít pracovat a hlavně být takový, jaký sám jsem, a neporovnávat se už nikdy s ostatními, oni jsou povětšinou jiní. To se mi totiž potvrdilo i onoho večera, kdy jsme s Devonem přinesli stoly a bedny k nám na kolej. Jakmile on odešel, na mě zbyla jen ta maličkost trochu to rozmístit a poupravovat, aby se o nějakou bednu někdo nepřerazil. A kdo tam nebyl - Rosie! Všiml jsem si jí už při příchodu, ale nijak jsem tomu nevěnoval valnou pozornost. Teprve, až jsem uslyšel to špitnutí, ten nádherný milý hlas, který bych byl s to rozeznat mezi všemi jinými, co jen na světě existují, jsem si uvědomil, že mě sleduje a nabízí mi pomoc. Opět mi prolétla hlavou otázka: Co teď? Odmítnout a tvářit se, že ji v nejmenším nepotřebuji, anebo jí vyhovět? Znovu mám pocit, že by bylo celkem jedno, jak bych se rozhodl, ale já zvolil druhou možnost. Přesto jsem jí ale nechal volné ruce, aby se sama snažila nacpat zbylé dvě bedny nahoru na ostatní, ačkoliv to bylo pro ni tak vysoko a muselo to být obtížné, téměř nad její síly. Kdybych si byl stoupnul hned za ni, natáhl ruce a pomohl jí s tou bednou, třeba jen lehounce, nevrhla by na mě zase takový ten pohled jako „To si myslíš, že neumím být samostatná, že nezvládnu všechno co ty, že se bez tvé pomoci neobejdu?!“ Tomu jsem se chtěl vyhnout. Znovu jsem se cítil provinile, když jsem musel jen stát a dělat, jak si vychutnávám čaj a jen ji lhostejně pozoruji, zatímco ona, drobná dívka, se na špičkách snaží zasunout bednu na další patro. Měl jsem veliký strach, že se něco posune a nějaký horní kus jí spadne na hlavu. Stoupl jsem si proto tedy tak, abych v případě nebezpečí zachytil letící předmět, ať už rukou nebo kouzlem. Jakou já měl o ni jen starost. Každopádně se jí nic nestalo, pěkně urovnala bedny na stolech a zase se prostě jen vzdálila stejným způsobem, jakým přišla.

V tom okamžiku nastala opět zkouška mých nervů a sebeovládání. Měl jsem sto... vlastně ne sto, ale milión chutí ji co nejpevněji obejmout a vlepit ji na rty takový polibek, že by na to jen tak nezapomněla. A mohla by se zkusit bránit, jak by chtěla, věřím a jsem si tím jistý, že by se mi nevytrhla, i kdyby mě kopala nebo se rozhodla mě udeřit pěstí. Chytil bych ji pevně, ani by se nehnula. Něco tomu podobného mě přepadne pokaždé, když ji uvidím, ale musím se tvářit, že je mi lhostejná a že jsem spokojený. Kdyby jen byla bývala tušila, jaká je skutečná pravda - že mi chybí, tak strašně moc. Ale mám já jít za ní a prosit ji, aby bylo vše jako dřív? Ne, to nepřichází v úvahu. Opět bych byl za ubožáka nebo slabocha. Když jsi měla, Rosie, dost kuráže na to mi něco takového povědět, jistě najdeš odvahu vzít to zpět či jen pouze zavést se mnou řeč, jež by nás mohla znovu někam posunout. Pokud o to budeš tedy stát, samozřejmě. Ten krok náleží jen a jen tobě a nikomu jinému.

Nemohl jsem si samozřejmě nevšimnout jejích nových šperků, co si přivezla po Vánocích. Tak je to tady. Ano, mohla by to klidně dostat od rodičů, proč ne. Nemyslím si to však. Přitom, jaká Rosie je, je téměř nepravděpodobné, že by si jí nějaký kluk nevšiml. No, tomu se říká první krok - zavalit dívku drahými dárky, naslibovat jí všechno a tak. Uvidíš, brzy přijdou na řadu dopisy nebo něco dalšího. Třeba se mýlím, vlastně bych nad tím neměl uvažovat. Vím jenom to, že takové bohatství ti já nikdy nebudu moci nabídnout. Na druhou stranu já ti můžu dát něco, co ti nemůže dát žádný jiný, ani kdyby stokrát chtěl. Jenom se bojím, Rosie, že až na to sama přijdeš, bude už příliš pozdě... 

Jistě, mohl bych tomu zabránit. Nebyl by pro mě přeci velký problém si ji někde odchytnout, násilím ji odvést (vzhledem k tomu, jaká je) a přimět ji, že já jsem pro ni to nejlepší, že u mě nemusí mít strach ze špatných úmyslů, nevěry nebo čehokoliv jiného. To ale nemůžu, nežijeme ve středověku, a i kdybychom nakrásně žili, nikdy, nikdy a nikdy bych si k ní nic podobného nedovolil. Ruku bych na ni vztáhnout nemohl (ovšem pokud právě po tomhle ona netouží, v tom případě může bez obav pokračovat...). Znamená pro mě příliš mnoho a neskutečně si jí vážím.

Je mi jasné, že kdokoliv jiný by na mém místě nad tím mávnul rukou a šel si hledat štěstí u jiné, stačí se jen podívat okolo, člověk nemusí chodit daleko, že. Jenže jak jsem říkal předtím - já jsem jiný a popravdě... teď jsem na to nesmírně hrdý. I kdyby se kolem promenádovalo tisíc krásných dívek, tak krásných a půvabných až by oči přecházely, mé myšlenky a pozornost by se stejně ubírala jen a jen na Rosie. Všeobecně vzato mi je jasné, že by s tím ostatní nesouhlasili, tvrdili by, že ona není na pohled tak vyvinutá, jako tamta či ona, možná by měli pravdu. Ale copak jde, zatraceně, jen o vzhled?! Já k ní cítím to, co k žádné jiné nikdy cítit nebudu a ani nechci (to si pohlídám), beru ji takovou, jaká je, se všemi klady a zápory a v mých očích je zkrátka ta nejkrásnější, protože já a jen já znám její krásu, která netkví v pouhém vzhledu. Je to něco mnohem víc a to je právě ono, co ten druhý na ní nikdy vidět nedokáže, protože mu o to nepůjde. Jenže takovým lidem se dá naletět snadno. Bojím se, jestli ji něco takového potká, ale zabránit tomu bohužel nemůžu, to může jen ona sama. Pravděpodobně se jí to bude zdát zezačátku  jako to nejlepší, jako procházka růžovým sadem, ale na úplném konci ji nečeká nic jiného, než utrpení, hořký smutek.

Když tak zauvažuji sám nad sebou, vidím vlastní osud bez Rosie jen v jedné podobě: Šedivý stařík, žijící se svým bělovlasým strýčkem Normanem na farmě nad Lincolnem, oba známí staří mládenci. Docela zajímavá představa. Bylo by to vlastně docela k smíchu, kdyby to nebylo na základě tak smutné události. A třeba, až bratrova dcera Helen povyroste, bude jednou jezdívat na prázdniny na farmu za osamělým strýčkem Richardem, jenž ji bude, coby starý pán, učit jezdit na koni a také lásce k venkovu a přírodě. A možná jednou i nějaká kouzla, kdo ví. No, to nezní tak úplně špatně. Budu si muset mírně rýpnout do Roberta, ať se ještě pokusí o syna, aby jméno Richard neskončilo v naší rodině zrovna mnou. Je to sice už jakási naše tradice, nevím přesně odkdy, ale co se dá dělat, vždyť ono na tom ani tak nezáleží. No ne?

Bylo by toho víc, co bych ještě mohl napsat, ale jak tak pozoruji hodinky, už ponocuji příliš dlouho. Hmm, nikdy bych nevěřil, jak se dokážu rozepsat, když mě něco žene. Jak tak pozoruji spokojeně chrnícího Carla, jde na mě už taky ospalost. Zdá se, že můj vánoční dárek v podobě županu neměl úspěch a jak bývá Carlovým dobrým zvykem, v klidu si spí v uniformě a obutý, aby se ráno nemusel zdržovat převlíkáním. Ale co, dělá to tak od té doby, co ho znám, už mi to nepřijde divné. Jednou se mi při vzpomínce na tento pohled zlepší nálada. Steph z něj bude mít jistě jednou velkou radost...

Měl bych to začít pomalu ukončovat, vážně je štěstí, že tahle slátanina nepřijde nikomu na oči, asi by se v tom nevyznal. Mně ale stačí, že já ano. Jenom mám obavy, aby na mě ráno nepřišla zase ta nálada, kdy se cítím úplně hrozně. Mívám takové chvíle, kdy se mi stále na mysli přemítá jeden a tentýž obraz - Rosie, táta a všechno ostatní, to potom raději ani neopouštím pokoj.

Naštěstí jsem zjistil, že stačí jen něco dělat, mám na mysli skutečnou pořádnou poctivou práci a ta mi pomůže, rozežene ty špatné myšlenky a já se pak cítím o moc lépe. A je jedno, jestli jde o stěhování nábytku na ošetřovně nebo stavění ze sněhu. Nejspíš se zastavím za Devonem a pokusím se ho požádat, zda by pro mě neměl během volných víkendových dní nějakou činnost.

Pokud jde o Rosie, budu dále pokračovat ve své hře, přestože mi to dělá velkou přítěž, musím v tom setrvat. Ať vidí, že umím být svůj a já koneckonců chci být svůj. Akorát v tomhle případě jí nemůžu dát najevo pravdu, ženy toho obvykle totiž zneužijí a obrátí ve svůj prospěch. Možná, kdyby se ona pořádně zamyslela, až bude v mé přítomnosti, postřehla by jednu věc - totiž že muži nedokazují svou náklonnost a city slovy, ale činy (opět poučení od táty a je zatraceně pravdivé). Teprve až teď si uvědomuji, že to byla má další chyba, jež jsem se dříve vůči Rosie často dopouštěl. Teď už ale vím.

Zároveň si uvědomuji, že na světě existuje pouze jediná věc, která by mě mohla prozradit, a tou je mé vlastní srdce. To je to jediné, co nikdy nebudu moci ovládnout. Pokaždé mi znenadání začne neovladatelně bušit tak silně, sotvaže ji jen spatřím nebo nedej bože, když se náhodou objevím v její těsné blízkosti. Divím se, že to nejde slyšet, ale nejspíš ne. V takovém případě by mi ani mé dokonalé přetvařování nebylo zhola k ničemu. Více než jisté je, že obejmout mě, mohl bych se snažit předstírat a zapírat, ač bych chtěl sebevíc, ale stejně by to bylo marné. Je ale pravda, že k něčemu takovému už nejspíš nikdy v mém životě nedojde, těžko říct, jestli naštěstí, ale spíš bych použil slovo bohužel. Ovšem pokud by hvězdy přály a skutečně takový okamžik někdy ještě nastal, musela by Rosie poznat, pokud je to citlivá a chápavá dívka (o čemž jsem stoprocentně přesvědčený, že je), že to, co jsem jí tolikrát stále znovu a znovu opakoval a o čem ji dříve přesvědčoval, nebyla jen pouhá planá slova, co se vysloví a hned zmizí, ale ta největší ryzí pravda, jaká vůbec může existovat - to, že mé srdce vždy patřilo, patří a NAVŽDY také patřit BUDE jen, jen a jen jí...